Master's Hammer Vagus Vetus 1. αιολος I 2. XMZ Uctívači stínu hmyzího lejna požadují denně: „čas svůj dej nám!” A co když můj zápas o duši rozhodují nechutní eunuši? Objevil jsem způsob jak zaplašit nudu: proměnit se v xenofobní misanthropickou zrůdu! Troufneš-li si trochu si vydělat všechno ti sebere byrokrat ve jménu bezbranných minorit koukej se, hulváte, podrobit! Objevil jsem způsob jak zaplašit nudu: proměnit se v xenofobní misanthropickou zrůdu! A kde je ten protivný ješita co vadí mu brněnská mešita? Však to už je vrcholem cynismu: popírání lumpenbuddhismu! Všude kolem vyhřezlé vnitřnosti – to kanibal nabádá k lidskosti. Komandovat bude nás za chvílu bojovník za práva úchylů. Objevil jsem způsob jak zaplašit nudu: proměnit se v xenofobní misanthropickou zrůdu! 3. Panuška Na obrazech Jaroslava Panušky dekadence vystrkuje parůžky. Studio je světem monster hladových s žabíma očima, hnátů zkroucených. Bludičky tu s vodníky zpívají pocity hrůzy rozechvívají. Červený kohout sedí na klandru pod ním kráčí Prtioko na vandru. Jeden obraz vybočuje fantasii vybičuje: Jak by vypadaly katolické hřbitovy kdyby Římané místo křižování věšeli? V mihotavém světle svíček stojí řádky šibeniček a na každé z nich visí ten jenž jest lidstvu zaslíben. Za úplňku ze semene oběšence vychází takzvaná bioluminiscence. Na temeni šibeniční hory září záhon mandragory. Vytažené strašlivě pak kvílejí na rušitele hypnoticky civějí. Při pohledu na ta rozechvělá těla nejedna kořenářka zešílela: Z lesa utíká do polí pro sebe sama si drmolí: (ref.) Obzor se zabarvuje šarlatem tenké stopy ve sněhu navátém. Dlouhými kroky stavení „to” měří monstrum ovšem nevšímá si dveří. V okně se zjevuje bezhlavý umrlec jeho lebku na stole má umělec. Jaroslav tu podřimuje nad obrazem ve světnici Lebka k tělu zpět putuje, obdivuje komposici: Všichni umrlci rázem ožijí spatří-li tuto bravurní studii: (ref.) 4. V aiolských harfách Skrz plechovou korouhev s napojenou trubkou proudí vzduch s náladou tichou i prudkou. Cestuje myšlénka, duše prý jakbysmet jako když veršotep prohodí slovosled. Takové bloudění konce tak nebeře ani když pacient podlehne tubeře. Šmejdivý vítr zná pověstí bezpočet jediné schází nám - trochu mu rozumět: Ahháá! V aiolských harfách něco se chichotá: To klempíři větru ústa dali aby nám zazpíval: „já jsem nicota” tak jako cynik přiožralý. Poselstvím komína černé jsou piliny dunění hromu i zurčení bystřiny. Bouře když odezní, chrliče vyzvrací ze střechy hořký déšť včerejších kremací. Kouřové částečky do strun pak dují vibrace nemocné vyluzují. Jedna chce zabručet, ta druhá skřehotat třetí jen zakvílet nad tíhou života: Ahháá! V aiolských harfách zní hlasy předků v nadbožské výši pak chvěje se tón ke hrůze dětem a pro srandu dědkům vyhrává zpuchřelý aetherophon. Interpret, jenž nemá smyčec ani ruku přec mistrem je čarodějných zvuků. Bez libretta, partitury - o to víc autorem je podmanivých komposic. Šifrované lamento kdys větru svěřené rozluštit umějí jen bytosti zelené. Nasluchají pobaveně za nebeskou bání jejich mocným chapadlům se lidstvo neubrání. Ahháá! V aiolských harfách něco se chichotá to z brčka co pavouk v úkrytu zamotá stává se struna, co znovu vše rozkmitá: kolébky, urny i nozdry kojota. 5. Chrchel Kdo zpupně natáhl chrchel výhružný bratrovražednou výheň kerosenem dmul pak plivnul do studny a namísto almužny chudákům lál a sprostě klnul? Hřivnou když vyhnali ze dveří Bídu na schodech lebka jí plesnivá křupla. Na piedestal estetiku lidu! Tak ničemná socka si dupla. Utíkám v botách olověných před troglodytskými běsy před stády hřbetů otlučených: bejkovče starý, kde jsi? Teď střecha plochá mu nevoní právě a okno z hliníku proč se mu hnusí? Za vzor dnes středověk nemožno stavět v černé přec kuchyni stará se dusí. Betonem sejmuli vesničku hliněnou v stavebním ruchu i dělníků pár v sutinách bytovky s fasádou červenou tragické kletby klokotá žár: Zkáza nepřijde shůry ni v dešti strašlivých neutronů. Úpadek architektury toť první vlaštovka Armageddonu. Ohnivý vousáč pak chrchel plasmatu vyslal obloukem protuberance s přesností gekona, rychlostí záchvatu usmažil všechny samozvance. Kosmický políček globusu svědčí: Zem rotaci opačnou bere dobytek najednou pozpátku bečí a rak si to kupředu sere. Zkáza nepřijde shůry ni v dešti strašlivých neutronů. Úpadek architektury toť první vlaštovka Armageddonu. 6. Receptura Osmažit dvě toly čarasu na másle přivonět a zírat na tu krásu užasle zamíchat a poté zalít láhví rumu naslouchat plamene jemnému šumu. Ohřívati k bodu varu inhalovat vzácnou páru. Přistihnout se s plným žárem jak je leden cítit jarem. Z hrnce přelij do konvice nebo v časech prohibice do nevinné termosky tento nápoj bohovský. Podáváme v šálku s napěněnou hladinou jemně rozdrobenou gandžou ozdobenou nasypanou skrze šablonku svastiky dle lokální rurální rituelní praktiky. Máš-li doma lysohlávky pro účely ochutnávky klidně je tam taky vraž na indickém plynu smaž. Konsumován časně k ránu přijde nota od kumpánů při úplňku sříbrošedém blbou píseň svorně sjedem. Tento recept vymyšlen byl v nepříčetném stavu jeho autor jistě patří někam do ústavu vždyť nezbytnou podmínkou halucinace není nějaká pochybná konsumace. I v takzvaném stavu bdělém s protějším svým mluvím tělem. V jasnovidných momentech však najednou se tají dech: Astrálové u kádí s lopatami dovádí všichni temní dvojníci mají hrnky vařící. 7. Špacírka Chtěl bych mít laserové ukazovátko ukryté ve vycházkové holi a kam já tou špacírkou namířím všechno se v atomy drolí. Při sobě mít cestovní anihilátor silnější než tisíc buldozerů a zásobník s antihmotou se kterou mrakodrap rozeberu. Namířit kostnatý ukazovák na tepnu mechanismu na kancelář, na panelák – zkažené ovoce funkcionalismu. Toulat se krajinou člověkem zhyzděnou vymazat betonové nadjezdy a zlikvidovat všechny svítící objekty aby bylo vidět na hvězdy. 8. Na kanibalských jatkách Nemůžu spát od těch dob co měl jsem hroznou vizi: na jatkách těch kanibalských půlky figur visí. Děsivý zvuk nože, kterak broušen po ocílce nové ostří tiše krájí šunku z provinilce. Ruka v kádi střeva pere, druhá špejle chystá do klobásek patří tučný socialista. Po šichtě, když kvelbem bloumám, zatahuju roló deset tisíc démonů v mé hlavě tančí kolo. Zapomněl jsem zamknout chlaďák, ucítili odřezky z každé mřížky od kanálu leze smraďoch nehezký. Z mokvající mrtvoly kape roztok hnědý někteří to chlastají jako protržený. Nikomu zde nevadí na ovaru pihy jejich krásu opěvují kulinářské knihy. Mladá kýta vykazuje mnohačetné modřiny vytáhli jí funebráci předevčírem z bažiny. Propečené ramínko že má „nazi” kérku? Inspektorka potravin naň klade petrželku. Et voila, Namaste! Je tu i Lev Šimák „Kadit už byla jste?” tázal se, všivák. Nakrojený kus se pohnul mezi údy na špalku vzápětí však sebou plesknul skrz ochablou morálku. K zemi ho táhne mordýřská pejcha jaktože drzoun dosud tu dejchá? Zákazníků chodí mi sem pestrá klientela ve frotě jim šustí křídla, šupinatá těla. Zeleně jim z pysků kaní když prohlíží kotlíky ve kterých se dělá hašé, mozečky a brzlíky. Do vesmíru rozléhá se vůně našich jitrnic ve vývaru kdo chobot smočí, stále žádá víc a víc. Filantropové, fajnšmekři do morku kostí vědí, jak se vypořádat s přelidněností. Kdo má radost infantilní ze hromady masa mongol, ujgur, árijec, ať se nenatřásá! Postmortální flatulenci svěrač slabý ufoukne neškrtat a nerozsvěcet, sic nám to tu vybouchne! 9. Beedi V jižní Goe o siestě čtu si místní Herald nebe šedý ultramarin, moře světlý kobalt. Denní zprávy v novinách jsou stejné jako kdysi nebožtíky v nemocnici okousaly krysy. Čaj a tabák chudobný ve stočeném listu naturálně patřejí k dotčenému místu: Kouřím suché beedi to synonymum bídy až zbohatnu naráz já budu kouřit čaras! Krátký spánek odpolední ovlivněn jest čtivem náhle vidím úvodník ten v představení živém: nebožtíci okousaní na postelích sedí ranní kávu pahýl míchá, strychninem ji ředí. Poté z hrdel narušených huhňání se line schizofrenním staccatem co hnáta hnátu mine: Teď kouříme jen beedi to synonymum bídy až zbohatneme naráz tož budem kouřit čaras! Ač slunce žár již polevil, přec orosen jsem potem co když sen ten vyplní se, co včil a co potem? Běsové když zaútočí, bude po nás veta pak právo žumpy nastolí a korunují skřeta. Tu zdálky mraky postav slepých zástupy se blížejí apokalyptické trouby v průvodu tom troubějí: Už nechcem hulit beedi to synonymum bídy chcem zbohatnouti naráz by bafali jsme čaras! 10. Zvířecí zvuky Musa pravá nad zkušebnou žila slyšela jak první demo se dělá. Uprostřed jednoho tvrdého kusu který se protivil dobrému vkusu její sluch hudební zakročit velí zrovna když schlager ten natáčeli. Na konci písně když nástroje ztichly vloudil se komentář přesný a rychlý: Fanoušku, bez těch zvířecích zvuků by to nešlo? Zánovní píseň skládají právě k záhrobním námětům vyhýbavě staví se po létech stagnace kdy vázla každá inspirace. Textaři únavou hlava už padá slabá je vůle, noc ale mladá. Zvedla se vichřice nezvyklé ráže za dveřmi duch takto se táže: Fanoušku, bez těch zvířecích zvuků by to nešlo? ... aaaaale jooo. V polici válí se desek už pět přestože hudební analfabet dávno už únavou zcepenět měl namísto toho zas kartáče dřel. Přeslechy z rádia v studiu ruší mikrofon citlivý, zkušené uši hladinu ticha když zesílí znova zřetelně znějí ta vzdálená slova: Fanoušku, bez těch zvířecích zvuků by to nešlo? Dnes je v tom baráku normálně klid v noci však na schodech vrzavý svit skulinou ve dveřích fluidum se sune okolo repráků nástroje strunné. Od sebe sám se magneťák zapne měňavý sliz naň trošičku kápne. Po ránu záznam se náhodou pustí z kazety takhle to chrastí a šustí: Fanoušku, bez těch zvířecích zvuků by to nešlo? ... aaaaale jooo. 11. Prďák Kde jsou moji dobří domorodí soukmenovci kde je moje dobré pokaděné stádo ovcí? Pak Demiurg bouchnul do stolu dobro a zlo chodívaj pospolu. Hmm, Hmm, Hmm... Prď, prď, prď, prď... Hrají právě na leprosním divadle až jim smrdí tkáně odpadlé. Milují můj makabrózní obřitek po neděli stejně půjdou do kytek. S útěchou, že hvězdami jsou na chvíli obecenstvu ukazují pahýly. Obecenstvo zajisté jest dojaté poněvadž má vesměs hlavy vodnaté. Zde jsou pouhopouhé miliardy permanentních záchvatů existenciálních marasmů opulentních. Kdyby jařmo své dovedli rozlišit na onen svět chtěli by pospíšit. Hmm, Hmm, Hmm... Prď, prď, prď, prď... Tygru i volu když měří se stejně pak jeden vždy útlakem trpí kořist se fasuje na prodejně šlichta tam ve žlabech čpí. Jak černá jizva šeredná zeje tu blbosti dominanta v údolí díra bezedná ale misanthrop chodí na bažanta. Kde jsou moje pěkné trofeje rohatého a plody stromu ducha mého nevýslovně doširoka košatého? Až vody se zavřou nad pevninou já stříknu ten sajrajt na jinou! Prď, prď, prď, prď... 12. Pod vrstvou prachu (dva dopisy z archivu MH) V zaprášené krabici od banánů našel jsem dva dopisy od kumpánů jeden od Euronyma, druhý od Grishnacka první psaný na stroji, druhý rukou buršáka. Co že píšou ve své době oba slavní muži? V mládí mlžném diskotéku doplniti touží. Fošen plný sklad, avšak co naplat? Ones už jenom jednomu desku lze zaslat. Pod vrstvou prachu kde jen dřevomorka kvete brach laje brachu: Helvete, helvete! Ty dva listy hrůzyplné v štosu jiných ležely sousední dvě dopisnice dvacetpět let kňučely. V směsi listí severského s exotickou poštou čtvrtstoletí čekaly až si myši počtou. Hlodavci se nedočkali, náhoda tak velí že se nám tu vybavuje příběh neveselý: Blackový se metálista neubrání dojetí zří-li v jedné škatuli vraha se svou obětí. |: Pod vrstvou prachu... :| Inkoust je jak nový papír se nekazí to Øystein hotoví své hordy k invasi! 13. Nengemengelengem Nengemengelengem, nengemengelengem Jen ty si, jen ty si, má panenko vzpomeň si: Vzpomeň si ty na ty časy, když jsme spolu husy pásli. Nengemengelengem, nengemengelengem nengemengelengem, nengemengelengem sengebrangalanga nángam vongodanga mlengejn. Sengebrangalanga nángam všengechnanga kongolanga ingi tungu pingilungu s vangantrongokangamanga. Nengemengelengem, nengemengelengem sengebrangalanga nángam vongodanga mlengejn. Mongordyngyjenge, mongordyngyjenge chlangast nángás všengechnyngy zangabingijenge! Nengemengelengem, nengemengelengem sengebrangalanga nángam vongodanga mlengejn... 14. αιολος II.